Po samovolném potratu jsem ležela v nemocnici s dívkou, která šla na potrat. Skoro s pláčem jsem ji prosila, ať děťátko porodí a pokud si ho nechce nechat, svěří je mně, že jí ho odchovám, bude k němu mít kdykoli přístup a pokud bude chtít, bude si ho moci později vzít, i když k tomu samozřejmě nebude nucena... Kdepak, mluvila jsem k hluchým uším. Co to jen ty ženy posedlo, že když samy nestojí o mateřské štěstí a výsadu, nepřejí to ani jiným? Věřím ale, že s modlitbou uskutečňovaná propagace a osvěta ohledně náhradních rodin může v tomto mnoho vykonat a prosadit se do národního kulturního ovzduší natolik, že pro žádosti o možnost ujmout se jejich dítěte budou ty potratářky (a jejich partneři, rodiče, lékaři apod., kteří často jsou pravými zdroji tlaku na potrat) vnímavější.

Ivana Kultová